Spolupráce začíná výběrem podle portfolia, poté se řeší recenze, osobní doporučení a celkový dojem. Podnikatel si vybírá fotografa, grafika nebo webdesignéra podle portfolia, které ho zaujme. Věří, že našel někoho, kdo rozumí jeho představě. Styl je mu blízký, výstupy jsou přesvědčivé, komunikace skvělá. Zadání je stručné, důvěra vysoká a očekávání konkrétní. Tvůrce se pustí do práce s pocitem, že se potkali nejen ve vizuálním jazyce, ale i v cíli.
Jenže právě tahle shoda bývá často jen domnělá. To, co se zdálo jako jasná volba, se začne rozplývat ve chvíli, kdy projekt vstoupí do finální fáze. Místo dolaďování detailů se mění směr. Přibývají požadavky, které v zadání nebyly, zpochybňuje se styl, který byl důvodem výběru, a vzniká tlak na to, aby výstup vypadal úplně jinak. Tvůrce, který měl chuť tvořit, se ocitá v roli vykonavatele, který se snaží zachránit, co se dá. A často rezignuje.
Když se finále mění v přestavbu
Nejde jen o čas navíc, ale o ztrátu smyslu. Práce, která měla mít jasný rámec, se mění v sérii ústupků. Styl, který klient původně obdivoval, se ukáže jako volná inspirace, nikoli jako závazek. Místo spolupráce vzniká technické plnění požadavků, které nemají vnitřní logiku ani estetickou soudržnost. Výsledek je kompromis, který bolí obě strany.
Zadání, které neodpovídá stylu portfolia, není drobná odchylka, je to signál, že spolupráce bude složitá. Tvůrce začne pochybovat, jestli klient ví, co chce. Klient začne pochybovat, proč výstup nevypadá jako v ukázkách. A místo společné tvorby vzniká boj o směr, který nikdo z nich nepovažuje za svůj.
Často se pak stává, že se projekt musí předělávat, a v krajní situaci se hledá nový dodavatel. Hlavně se ale ztrácí čas i peníze. Přitom stačilo tak málo. Jen respektovat to, co nás původně zaujalo.
Jak se vyhnout slepé uličce
Stačí si předem ujasnit, co nás na portfoliu oslovilo. Byla to barevnost, kompozice, atmosféra nebo způsob práce? Pokud ano, je fér si položit otázku, jestli tomu odpovídá naše zadání. Pokud ne, je lepší to říct hned. Možná zjistíme, že potřebujeme jiného tvůrce, nebo to, že stačí upravit zadání tak, aby ladilo s tím, co nás původně přitáhlo.
Kreativní spolupráce není o tom, že si objednáme výsledek jako z katalogu. Je to proces, ve kterém se potkává naše představa s tvůrčím stylem druhé strany. A když se potkají dobře, vznikne něco, co má hloubku, smysl a trvanlivost. Když se míjí, je to jen další projekt, který zapadne.
Styl není náhoda
Je to důvod, proč jsme si někoho vybrali. A pokud to v zadání popřeme, sabotujeme vlastní rozhodnutí. Nevědomky, ale o to víc to bolí. Tvůrce není univerzální nástroj, je to partner, který má vlastní jazyk, rukopis a způsob práce. Když ho necháme dělat to, co umí nejlépe, dostaneme výsledek, který má duši. Když ho nutíme do kompromisů, dostaneme něco, co bude možná funkční, ale bez přesahu.
A právě ten přesah je to, co dělá rozdíl mezi zakázkou a značkou. Mezi fotkou a příběhem. Mezi webem a zážitkem. Pokud podnikatel pochopí, že styl není volitelný doplněk, ale základní stavební kámen spolupráce, má vyhráno. A vyhne se jedné z nejčastějších pastí, která dokáže zkomplikovat i ten nejlépe rozjetý projekt.